Základní premisou tohoto textu je distancování se od obou vytvořivších se stran sporu – od obhájců reportérů Televize Seznam i od obhájců českého premiéra a pohled do rozhodovací praxe orgánu ochrany české ústavnosti a základních lidských práv, Ústavního soudu, a do rozhodovací praxe orgánu ochrany mezinárodně garantovaných lidských práv, Evropského soudu pro lidská práva.
Základní kulisy a aktéři kontroverzní reportáže jsou všeobecně známé – Ženeva, bytový dům, soukromý byt, Sabina Slonková, Jiří Kubík, skrytá kamera, Andrej Babiš mladší a Beatrice Babišová. Bylo nahrávání na skrytou kameru v soukromém bytě v rozporu s právem na ochranu soukromí? Nebo zde byl tak výrazný veřejný zájem, že právo veřejnosti na informace převážilo právo Andreje Babiše mladšího a jeho matky na ochranu soukromí? Znovu je třeba na tomto místě důraznit, že cílem není hodnocení událostí po etické stránce, ale čistě právní pohled na věc.
Základním východiskem Ústavního soudu při posuzování střetu práva na ochranu soukromí a práva na svobodu projevu je to, že obě práva stojí na stejné úrovni a je proto především věcí soudů (dostane-li se k nim věc), aby každý případ posuzovaly individuálně. Zároveň uvádí, že svobodu projevu pokládá za jeden z hlavních základů demokratické společnosti, a to i tehdy, jde-li o informace nebo myšlenky, které uráží, šokují nebo znepokojují stát či část obyvatelstva (rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 517/10, odst. 120). To samozřejmě neznamená, že je možné o komkoli zveřejnit cokoli – názorným příkladem jsou dvě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Caroline von Hannover proti Německu.
Stěžovatelka Caroline von Hannover, monacká princezna, se na Evropský soud obrátila hned dvakrát: poprvé se jednalo o situaci, kdy německé, zejména bulvární, noviny a magazíny otiskly její fotografie při běžných každodenních činnostech – sportu, nákupech, procházkách apod. Evropský soud nejprve obecně konstatoval, že ačkoli se svoboda projevu vztahuje také na publikaci fotografií, jedná se o oblast, ve které ochrana práv a pověsti osob hraje významnou roli, neboť fotografie objevující se v bulvárním tisku jsou často pořízeny v situacích permanentního obtěžování fotografované osoby, které v této osobě vyvolávají silné pocity narušení jejího soukromého života či dokonce pronásledování. Evropský soud proto vytvořil základní kritérium jako tlustou dělicí čáru mezi tím, co je ještě akceptovatelné a co už překračuje hranice práva na ochranu osobnosti. Onou dělicí čárou je rozlišení, zda se jedná o zveřejňování skutečností – i kontroverzních – které mohou přispět do společenské debaty například ve vztahu k politikům a výkonu jejich funkce, nebo zda se jedná o zveřejňování informací o soukromém životě osob, které navíc nevykonávají žádnou veřejnou funkci. Přeneseno na český případ, informace zveřejněné Televizí Seznam bezesporu přispěly do veřejné debaty, resp. jí opětovně podnítily (důkazem budiž mimořádná schůze Poslanecké sněmovny), na druhou stranu se však jednalo o zveřejnění informací o osobě, která žádnou funkci veřejnou funkci nezastává, o natáčení nevěděla a vše se odehrálo v jejím bytě. Evropský soud v rozhodované věci uzavřel, že v případě monacké princezny se nejednalo o fotografie, resp. informace, které by mohly podnítit jakoukoli veřejnou debatu, neboť se vztahovaly výlučně k princezninu osobnímu životu a jedinou motivací jejich zveřejnění bylo uspokojení zvědavosti určité části čtenářů ohledně soukromém životě známé osobnosti. Tyto informace ani tento zájem společnosti pak, jak soud opakovaně zdůraznil, nemohou prolomit právo na ochranu soukromí dotčené osoby (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci 59320/00, von Hannover v. Německo).
Caroline von Hannover se nicméně obrátila na Evropský soud podruhé – tentokrát v situaci, kdy byla (vy)fotografována na lyžařské dovolené ve Svatém Mořici a německá bulvární média nepohrdla zveřejněním jejích fotografií ani tentokrát. Princezna shledávala situaci totožnou se situací předchozí a uváděla, že se jedná o nepřípustný zásah do jejího soukromí. Evropský soud v této situaci, ve shodě s českým Ústavním soudem, uvedl, že je třeba posuzovat konkrétní situaci a její okolnosti a nikoli činit paušální závěry. A byl to právě kontext pořízení fotografií, který vedl Evropský soud k opačnému rozhodnutí. Zdůraznil, že je třeba brát ohled na to, zda fotografovaná osoba s fotografováním a zveřejněním fotografií souhlasila, neboť pro osobu nikoli veřejně známou může publikace jejích fotografií znamenat výraznější zásah do soukromí než například jen textový článek. Dodal, že fotografie z lyžařské dovolené nemohou nijak přispět k veřejné debatě a ani není ve veřejném zájmu je zveřejnit. Přesto však Evropský soud rozhodl opačně. Proč? Monacká princezna byla vyfocena na své lyžařské dovolené v situaci, kdy její otec, monacký kníže a hlava státu, již před jejím odjezdem vážně onemocněl. Fotografie tak v tomto případě vypovídaly o chování potomků monackého knížete v době jeho nemoci, přičemž soud uvedl, že právě informace o onemocnění knížete (a teprve v návaznosti na něj informace o chování ostatních členů rodiny) je informací, jejíž zveřejnění je ve veřejném zájmu. Zveřejnění fotografií členů rodiny knížete tak nebylo nepřípustným zásahem do práva na jejich soukromí, neboť informace o tom, jak se děti chovají ke svému otci, resp. jak děti projevují solidaritu vůči nemocnému otci, je informací podstatnou a hodnou zveřejnění. Vyrazit na dovolenou v době, kdy otec princezny vážně stoná, je pak dle Evropského soudu natolik vypovídající skutečností, že může přispět k veřejné debatě a je ve veřejném zájmu ji zveřejnit (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci 40660/08, von Hannover v Německo II). Český případ vice versa – byla informace o chování a jednání českého premiéra v době, kdy, jak sám uvedl, byl jeho syn vážně nemocen, přínosem pro veřejnou debatu, nebo by se veřejnost bez této informace obešla?
Zcela legitimní je poukázání na skutečnost, že Andrej Babiš mladší nezastává žádnou veřejnou funkci a nijak se o mediální pozornost nepřihlásil (e-mail policii ohledně jeho údajného únosu není objektivně možné považovat za zapojení se do veřejného dění). V tomto případě není možné odhlédnout od toho, že tím, kdo poprvé odkázal na Andreje Babiše mladšího ve věci farmy Čapí hnízdo, byl Andrej Babiš starší, když ve svém projevu na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny uvedl, že v rozhodné době byla farma vlastněna jeho dvěma dětmi, tedy právě také Andrejem Babišem mladším. Sama o sobě tato informace nicméně neznamená, že by měl na premiérovy děti započít mediální hon. Ústavní soud České republiky se zabýval případem, kdy tisk referoval o dopravní nehodě manžela místopředsedkyně Rady České televize. Stěžovatelka se ve věci domáhala rozhodnutí, aby bylo tisku zakázáno o věci publikovat informace, neboť narušují soukromí jak její, tak jejího manžela, který byl účastníkem nehody. Ústavní soud zde odkázal na již dříve vyslovený názor, že není možné chránit právo na svobodu projevu v situaci, kdy je využití tohoto práva vedeno dominantně záměrem poškodit osobu, o níž informace pojednává, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji zveřejnil, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud definoval dvě podmínky, které musejí být splněny společně, aby se právu na svobodu projevu nedostalo soudní ochrany – zároveň musí existovat vůle poškodit určitou osobu a zároveň nesmí ten, kdo informaci zveřejnil, této informaci věřit či se nesnažil si uvedenou informaci ověřit. Zatímco nad první podmínkou visí v aktuálním případě otazník, stejně jako nad tím, zda reportéři zjištěným informacím věřili, dle samotné reportáže se reportéři snažili zjištěnou informaci ověřit. To, že s nimi osoby, které by jí mohly potvrdit či vyvrátit, odmítly komunikovat, je věcí odlišnou. Zpět k Ústavnímu soudu: politik se vědomě vystavuje zvýšené pozornosti a ne vždy objektivní kontrole svého jednání a chování a to nejen ze strany svých voličů, ale také ze strany novinářů, je tedy nutná větší míra tolerance k negativním postojům či hodnocením. Jistě, ale stále – Andrej Babiš mladší není politikem a ani nijak nevyjádřil vůli jím být! Ve stejném rozhodnutí Ústavní soud dále nicméně konstatuje, že veřejnost má právo vědět o okolnostech, které se týkají osoby veřejně činné, byť se jedná primárně o případ jejího manžela (v řešené věci). Samotný fakt existence vážné dopravní nehody, jejímž účastníkem byl manžel osoby veřejně činné, má v sobě potenciál ovlivnit jednání a chování takové osoby ve výkonu její funkce. Má nebo měla samotná informace o tom, že měl být Andrej Babiš mladší údajně proti své vůli odvezen na Krym, potenciál ovlivnit jednání a chování českého premiéra? Ústavní soud v závěru rozhodnutí podotýká, že referování o konkrétní události může být provedeno takovým způsobem, že zdůrazňování rodinné vazby mezi osobou veřejně známou a osobou, o níž je referováno, nesmí vést k vyvolání pocitu, že osoba veřejně známá za jednání osoby blízké odpovídá, nejsou-li pro takový závěr indicie (rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 171/12). Existují indicie o tom, že za události okolo Babiše mladšího byl odpovědný sám český premiér, nebo je rodinná vazba v případě českého premiéra zbytečně silně zdůrazňována?
Ústavní soud rozhodoval také ve věci, kdy nebyly žadateli poskytnuty informace o tom, jací soudci byli před 17. 11. 1989 členy Komunistické strany Československé s odkazem na to, že se jedná o citlivé osobní údaje. V obsáhlém nálezu Ústavní soud, mimo jiné, konstatoval, že jakkoli jsou právo na informace a svoboda projevu limitovány principem ochrany autority soudní moci, zatajování předmětného údaje je naopak způsobilé autoritu soudní moci snížit více než případné kontroverzní názory, které se mohou vyskytnout (hypoteticky pramenící ze zveřejněného údaje) (rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 517/10). Jinými slovy, v případě soudců může mít informace o tom, že byli před revolucí členy KSČ „vyděračský potenciál“ a v takovém případě existuje veřejný zájem na tom, aby byla informace zveřejněna, neboť právě jejím zveřejněním dojde k odstranění rizika ovlivnění jednání příslušné osoby onou informací. Bylo tomu tak i v případě tvrzené nedobrovolné cesty syna českého premiéra na Krym, nebo tato informace vyděračský potenciál neměla a mít nemohla? A pokud by tento potenciál měla, kdo by byl oním „vyděračem“?
Konečně pak Ústavní soud rozhodoval o stížnosti Petry Paroubkové proti týdeníku Reflex, konkrétně o stížnosti na komiks Zelený Raoul, který karikoval ji a jejího tehdejšího manžela. Rozhodnutí se týkalo zejména politické karikatury, nadsázky a přehánění, nicméně stížnost byla zamítnuta. První senát Ústavního soudu v rozhodnutí v obecné rovině vyjádřil svůj názor na střet práva na ochranu soukromí a práva na svobodu projevu a konstatoval následující: „V České republice žijeme nyní v době, vzdálené teprve jednu generaci od pádu zločinného, totalitního komunistického režimu, kdy absolutní mocenský monopol jedné strany a vlády vytvářel prostředí, kdy jakákoli kritika tohoto režimu a jeho představitelů byla v zárodku potlačována a mnohdy brutálně trestána (...). I když tyto temné doby již naštěstí pominuly, ani v dnešní demokratické společnosti není pro všechny občany úplně samozřejmé prohlásit veřejně něco, co se může dotknout vysoce postavených jednotlivců a skupin a co hrozí osobními nevýhodami. Úkolem veškerých orgánů veřejné moci demokratického právního státu, zejména obecných soudů, je proto jednoznačně ochraňovat takové projevy zejména proti zájmům dočasně mocných, protože se tím podporuje svobodná diskuse o veřejných věcech a volné utváření názorů svobodných lidí (...).“ (rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 2246/12)
Jak je již výše uvedeno, cílem textu není postavit se na jednu nebo druhou stranu barikády, ale pokusit se přispět k objektivizovanému právnímu pohledu na věc s oporou rozhodnutí soudů zabývajících se ochranou lidských práv a základních svobod, bez ohledu na zastávané politické názory, emoce a etický rozměr věci. Utvoření si závěru o tom, zda se v případě natáčení výpovědi Andreje Babiše mladšího skrytou kamerou o jeho údajném únosu na Krym jednalo o exces narušující jeho právo na ochranu soukromí nebo zda bylo zveřejnění informací ve veřejném zájmu a v zájmu společenské debaty, nechť již uváží samotný čtenář.