V České republice jako právním státu, který je dle ústavní preambule založen na úctě k lidským právům, je možné ukládat jakékoli povinnosti jen a pouze na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), čemuž odpovídá také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy - nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Dle ustálené judikatury ústavního soudu, jíž jsou výše zmíněná ustanovení ústavního pořádku vykládána, tak není možné pro stanovení povinnosti použít právní předpis se silou podzákonného předpisu, a to ani ke konkretizaci takové povinnosti. Pro ilustraci tohoto trendu v rozhodování je možné uvést nález ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12, jímž bylo zrušeno ustanovení § 2 a příloha č. 2 nařízení vlády (a tedy podzákonného právního předpisu) č. 467/2009 Sb. Jednalo se o notoricky známé „množství větší než malé“, popularizované zejména v souvislosti s držením drog, které zde bylo pro jednotlivé návykové látky definováno, a to v souvislosti se společným ustanovením ke skutkovým podstatám tzv. drogových deliktů v trestním zákoníku. Ústavní soud přitom argumentoval následovně: „Právě s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona, podléhající častým změnám, podrobnostem zejména technicistního charakteru, kdy zákonný základ může obsahovat jen to nejpodstatnější.“ U trestných činů tak, podle tohoto rozhodnutí, musí být veškeré podmínky trestnosti uvedeny přímo v zákoně, což je rozhodně žádoucí – je přece jen jednodušší sledovat změny zákona takového významu, jako je trestní zákoník, než sledovat změny nařízení vlády. V obecnější podobě pak ústavní soud, dle mého názoru, potvrdil, že povinnosti obecně mohou být stanovovány pouze zákonem.
Dalším nálezem ústavního soudu, ze kterého plyne povinnost zákonné úpravy určitých společenských jevů, je nález Pl. ÚS 43/13, který velmi trefně shrnula JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D. ve svém disentním stanovisku k nálezu ústavního soudu ohledně očkování: „otázku, zda máme nárok na placení dvou či tří týdnů v lázních, musí podle judikatury Ústavního soudu řešit zákon (...).“ Věc poměrně bagatelního rázu má tak, po vyhlášení nálezu, poměrně zajímavé dopady, zejména co se týče vztahu podzákonných předpisů a jejich konkretizace zákonných ustanovení. Ústavní soud v tomto nálezu argumentuje takto: „Účelem takto formulovaného výlučného zmocnění zákonodárce (ukládat povinnosti v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – pozn. autora) je znemožnit výkonné moci „realizaci vlastních představ o tom, jak a jak mnoho lze omezit základní práva. Tím, že toto oprávnění bylo uděleno demokraticky legitimovanému parlamentu, má být zajištěno, že k omezení základních práv dojde až po demokratickém parlamentním diskursu, a navíc získává omezení základního práva i následnou demokratickou zpětnou vazbu“ (Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 128).“
Právo člověka na osobní integritu je právem základním a je vyjádřeno v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena, omezena může být jen v případech stanovených zákonem). Také zde je jasně patrno, že pro zásah do lidské integrity je nutné zákonné, nikoli pouze podzákonné zmocnění. Ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, stanoví pro osoby s trvalým pobytem v České republice (a pro další vyjmenované osoby) povinnost podrobit se pravidelnému očkování upraveného v prováděcím právním předpisu. Tímto prováděcím právním předpisem je vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Vyhláška stanoví nejen infekční nemoci, proti kterým je očkování nutné, ale také dobu, v níž je nutné jej provést a protilátky a jejich množství, které je nutné použít. Zákonodárce tak přenesl (v tomto případě) na ministerstvo zdravotnictví pravomoc rozhodovat o tom, zda nemocí, proti kterým je očkování povinné, bude na seznamu současných devět nebo řádově více či méně; stejně tak jen a pouze ministerstvo zdravotnictví, bez jakékoli širší debaty může stanovit věk, ve kterém bude očkování pro vyjmenované osoby povinné. Do značné míry je to tak, dle mého názoru, právě ministerstvo, které danou očkovací povinnost nejen konkretizuje, ale také spoluvytváří formou podzákonného právního předpisu. Přesto ústavní soud zaměřil svou pozornost při rozhodování o očkovací povinnosti v nálezu Pl. ÚS 19/14 jinam.
Rozhodně se nesnažím se zasáhnout do debaty o tom, zda je povinné očkování nutným či nikoli, už vůbec ne pak do debaty, zda by mateřské školy měly mít možnost odmítnout děti, které povinným očkováním neprošly. Z výše uvedeného na mě však nález působí dojmem, že se soud nechal „strhnout“ společenskou debatou a v rozporu se svou dřívější judikaturou nezrušil zmocňovací ustanovení zákona a umožnil, aby byly občanům (a nejen jim) stanoveny povinnosti právním předpisem úrovně podzákonné.