Vycházeje z Charty OSN jako z nejvýznamnějšího dokumentu současného Mezinárodního práva, již v preambuli je řečeno „...aby ozbrojené síly nebylo využíváno jinak než ve společném zájmu...“1 Společný zájem, bohužel, nikde definován není, předpokládám však, že se jedná o zájem, na kterém se když ne shodnou, pak alespoň nebudou rozporovat, největší světové mocnosti. Zejména pak ty, které zasedají jako stálí členové Rady bezpečnosti OSN. S možnou intervencí Spojených států do syrského občanského konfliktu však nesouhlasí dva z pěti stálých členů – Rusko rázně odmítlo jakoukoli možnost vojenského zásahu, Čína se tvářila zprvu neutrálně, převládla však tendence k pomoci Asadovu režimu, tudíž by jakýkoli zásah proti němu souhlas této miliardové asijské země pravděpodobně neobdržel. Francie stojí po boku USA, Velká Británie byla, alespoň podle Davida Camerona pro zásah, dokud nepřišla „stopka“ od Parlamentu v podobě nesouhlasu s jakoukoli akcí bez požehnání OSN. Požadavek společného zájmu tedy splněn není.
Argumentem pro obě strany barikády by se mohl stát čl. 2, odstavec 4 výše zmíněného dokumentu. Zní takto: „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“2 Argument oponentů zásahu je jasný a na první pohled evidentní – zákaz hrozby silou nebo dokonce použití síly. Na druhou stranu, i příznivci zásahu zde najdou oporu – cílem OSN je totiž udržení míru ve světě a konflikt v Sýrii má bohužel potenciál k destabilizaci situace v oblasti.
Stejný dokument se v čl. 42 zabývá možností použití ozbrojené síly, ovšem pouze „nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.“3 I pokud vezmeme v úvahu, že občanský konflikt v rámci jednoho státu může přerůst a ohrozit mezinárodní bezpečnost, jak jsem již uvedl výše, ozbrojený zásah je možný jen a pouze tehdy, když je schválen Radou bezpečnosti OSN. Jakýkoli jiný akt ozbrojených sil jednoho státu vůči druhému je tak považován za akt agrese, vůči kterému má napadený stát právo na sebeobranu (za dodržení kritérií nevyhnutelnosti a přiměřenosti provedených opatření). Při které by mu, a to se ocitáme v situaci ad absurdum, měla OSN přispěchat na pomoc.
Po prohlášení prezidenta Obamy o připravenosti Spojených států k zásahu v Sýrii se začaly objevovat informace o taktických pohybech vojsk režimu Bašára Asada. Do kasáren se namísto vojáků, přesouvaných do civilních objektů, nastěhovali političtí vězni, válečné lodě se schovávaly mezi obchodními. Intervence pozemních ozbrojených sil je více než nepravděpodobná, v úvahu proto přichází zejména zásah ze vzduchu. Dostáváme se ovšem k problému, že raketa či bomba si nedokáže vybrat mezi vojákem a civilistou a pokud by po zásahu USA přibývalo úměrně obětí civilních a vojenských, byla by potlačena celá idea lidských práv, pod jejíž vlajkou se Spojené státy na zásah chystají.
Při pohledu do historie, konkrétně pak do rozhodování Mezinárodního soudního dvora, uvedu dva příklady. V roce 1949 byl vynesen rozsudek v historicky prvním sporném řízení, a to ve věci Velká Británie vs. Albánie. V roce 1946 najely dva britské torpédoborce na miny položené v Korfském průlivu, což mělo za následek smrt a zranění několika desítek britských námořníků. Jelikož Velká Británie průliv využívala jako cestu do Řecka, vyslala vojenské lodě, které zbývající miny v průlivu odstranily. Vedle toho, že byla Albánie uznána vinnou z toho, že neoznámila Velké Británii nebezpečí hrozící kvůli nastraženým minám, o kterých balkánský stát prokazatelně věděl, se soud zabýval také porušením suverenity Albánie vniknutím Britských ozbrojených sil. Následující část rozsudku mi připadá natolik klíčová a výmluvná, že si ji dovolím citovat: „ Soud může na údajné právo intervence pohlížet jen jako na projev silové politiky, která v minulosti vedla k nejzávažnějším zneužitím a jako taková nemá, ať už jsou současné nedostatky mezinárodních organizací jakékoli, v mezinárodním právu místo. Intervence je zřejmě ještě méně přijatelná ve specifické podobě, jakou nabyla zde: neboť, z povahy věci, by zůstala vyhrazena pro nejmocnější státy a mohla by snadno vést k diskreditaci výkonu samotné mezinárodní spravedlnosti.“4
Druhým příkladem je pak spor Nikaraguy a Spojených států amerických z roku 1986. O sedm let dříve došlo v Nikaragui k převratu, kdy byl svržen pravicově orientovaný režim a nastolena levicová revolucionářská vláda. Po převratu začaly USA podporovat kontrarevolucionáře, tj. opozici, počínaje výcvikem kontrarevolucionářských bojovníků, přes logistickou podporu až po zaminování nikaragujských přístavů a ničení ropných zařízení. Znovu si dovolím citovat Mezinárodní soudní dvůr: „... zakázaná intervence je taková, která zasahuje do záležitostí státu, o kterých je tento na základě principu suverenity oprávněn svobodně rozhodovat. Takovými záležitostmi jsou volba politického, ekonomického, sociálního i kulturního systému, jakož i formulace zahraniční politiky. Intervence je protiprávní v případě, že je použito donucovacích metod (...).“5 Tolik k definici zakázané intervence. Poslední citací budiž konstatování soudu k právu intervence: „Soud (...) konstatuje, že v současném mezinárodním právu neexistuje žádné (...) právo na intervenci za účelem podpory opozice na území jiného státu.“6 Samozřejmě, ve zmíněných konfliktech nebyly použity zrůdnosti typu chemických zbraní, nic to ovšem nemění na tom, že samo použití těchto zbraní neposkytuje komukoli mandát k vojenskému zásahu.
Ačkoli tedy lze snahu Spojených států označit za dobromyslnou, viděno optikou mezinárodního práva se dá situace USA popsat částí textu písničky Mrs. Robinson od dvojice Simon & Garfunkel – „Every way you look at it, you lose“.
1 - Charta OSN
2 - Tamtéž
3 - Tamtéž
4 - Výběr případů z mezinárodního práva veřejného, Pavel Šturma a kol., 2. doplněné vydání, vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, str. 31
5 - Tamtéž, str. 92
6 - Tamtéž, str. 93