Sám jsem se fenoménu státní maturity zúčastnil, dokonce jsem byl hned v „prvním vrhu“ pokusných králíků a hrdě se hlásím k tomu, že jsem šel jako jeden z prvních s kůží na trh. Nyní pominu to, že měnění podmínek v průběhu hry není úplně fér a oznámit studentům až v průběhu posledního ročníku studia, že nakonec přece jen budou muset maturitu pod záštitou státu absolvovat, zavání retroaktivitou v právu nepřípustnou, někdo to ale zkrátka odnést musel. Nedá mi to ale a musím se zastavit u jednoho z důvodů, vlastně dokonce i důvodu primárního, kterým státní orgány obhajovaly nutnost zavedení centralizované zkoušky - porovnání vůči jiným maturantům. Objektivní porovnání je možné předložit tehdy, když můžeme i hodnocení označit za objektivní, jestliže se však maturitní testování z jazyka skládá z didaktického testu, ústní zkoušky a slohové práce, kde můžeme onu objektivitu najít, ptám se? Ať jsem přemýšlel jak jsem chtěl, jediný výkon studenta, který je, alespoň podle mého, objektivně hodnotitelný, je didaktický test (vybírání na principu multiple-choice a dopisování jedno až dvouslovných spojení). Ústní zkouška z načtené literatury a slohová práce potom naráží oboje na stejný problém - subjektivitu hodnocení, kterou nedokáže potlačit ani absolvování specializovaných školení. Je to ale logické, nemyslím si, že by bylo možné srovnávat výkony studentů gymnázií a studentů výučních oborů, ke kterým byla nálepka „s maturitou“ přilepena jen pro zvýšení prestiže. Nároky vyučujících těchto dvou institucí se musí radikálně lišit, proto prostě nelze srovnávat výkony jejich studentů. I když to nemohu tvrdit s naprostou jistotou, myslím si, že kdyby gymnazista, který odešel z ústní zkoušky s trojkou, předvedl totožný výkon pedagogovi učiliště, dostal by jedničku a políbení od cesty za nadstandardní výkon. Byl bych nerad, kdyby toto vyznělo jako kritika úrovně výučních oborů či výuky na nich (i když na druhou stranu, na co by měl mít výuční obor kadeřnice maturitní nadstavbu? Když si jdu pořídit letní sestřih, jediné co požaduji, je s oním sestřihem odejít, ne si popovídat o Kantově kategorickém imperativu), jen si myslím, že na Ministerstvu chtějí srovnávat nesrovnatelné. Stejný názor mám i na hodnocení slohové práce, proto pro zachování výše zmíněné objektivity by bylo nutné, aby veškeré ústní výkony a veškeré slohové práce hodnotil jeden a týž člověk nebo jedna a táž komise, což je samozřejmě neproveditelné. Po těchto úvahách mi jediným rozumným řešením přišlo zachování didaktického testu, kde se naplno projeví (a jak vidno projevují - viz. maturitní zkouška z matematiky 2013) znalosti testovaných. I ti, kteří u didaktických testů výrazně propadli, pak totiž dokázali získat plný počet bodů z ústní zkoušky a slohové práce, hodnocené „jejich“ pedagogy. Myšlenka centrálních hodnotitelů Cermatu byla jednou z těch lepších, se kterými jsme se v diskusích o maturitní zkoušce mohli setkat, ovšem vlna kritiky, jaká se na hodnotitele začala valit, byla neskutečná.
Celospolečenský skandál byl najednou z toho, že několik tisíc studentů u slohových prací propadlo, jenže to, že se tito maturanti nedokázali smysluplně vyjádřit tak, aby text měl hlavu a patu, nikoho z kritiků nezajímalo, nebo si tento fakt jednoduše nepřipouštěli. Stejný případ - vyšší úroveň loňských testů z matematiky, u které propadlo 17% studentů a jejíž obtížnost se stala téměř legendární. Netvrdím, že test nebyl těžký, ale tvrdím, že dodatečné upravování hodnocení je hloupost. Proč by se, ksakru, měla maturita přizpůsobovat studentům, neměl by se snad student přizpůsobit maturitě? Pokud si student vybral vyšší úroveň obtížnosti, musel s touto vyšší obtížností počítat. Navíc se mi nezdá, že by 17% bylo nějakým obrovským číslem, z opačného pohledu, 83% studentů se se zkouškou úspěšně popasovalo.
Žlučí mi opět hnula reakce některých maturantů na letošní (2013) didaktické testy z českého jazyka, tentokrát už pod jednotnou úrovní obtížnosti. „(Test) Obsahoval z velké části úlohy, které se vztahovaly k zadaným textům, nešlo se na něj připravit,“ zněl argument studentů v jednom z článků na serveru idnes.cz. Jaké jiné úlohy než na porozumění textu by ale měl test z českého jazyka obsahovat? Kvůli jedné literárně dějepisné úloze se pak maturanti bouřili, že na test z českého jazyka se v něm objevilo příliš mnoho dějepisu!
Zveřejnění toho, že se Cermatu povedlo do jedné otázky nepropašovat ani jednu správnou odpověď je faktem úsměvným, ale jakou hysterii vyvolal v okruhu mých facebookových „přátel“ bych nikomu vidět nepřál. Přitom ihned s vydáním této zprávy bylo jasné, že za správnou bude uznána jakákoli označená odpověď. Je možná škoda, že není na pořadu dne spolupráce se společností SCIO, která má s testováním studentů nezanedbatelnou zkušenost, ostatně v případě svých testů postupuje obdobným způsobem - objeví-li se dostatečně silná argumentace o nejednoznačnosti otázky, je otázka vyřazena.
Už dlouho mi toto téma leželo v hlavě, nicméně posledním impulsem k sepsání tohoto textu byl opět zážitek z největší sociální sítě - studentka, dozvědíc se o svém neuspokojivém výkonu při didaktickém testu začala ihned brojit proti instituci maturity jako takové, proti kompozici testů, vlastně asi proti všemu. Šokující pro mě ale byly hlavně komentáře ostatních uživatelů, kteří se ke kritice přidávali a po přečtení všeho, co tito lidé sepsali jsem zjistil, že preventivní odvolání se proti výsledku zkoušky je naprosto běžnou praxí, my přece chyby neděláme, to oni. To už v sobě nikdo nemá ani kapku sebereflexe? To, že neuspěji, znamená zřídkakdy chybu druhých, což si dnes ale dokáže jen málokdo připustit. Bohužel.